Tak na tuto exkurzi jsem se obzvláště těšil. Dlouhé roky jsem přemýšlel, jak propojit exkurzi z Ďáblic až na Palmovku, aby byla zajímavá a měla různá historická i umělecká zastavení. Nakonec se mi to podařilo vymyslet.
Začali jsme na stanici metra Ládví, kde jsme se sešli a trochu odbočili sídlištní architektuře po umělecké stránce i z hlediska historie bydlení. Už to bylo velmi zajímavé, protože jsme (aniž bychom se na tom domlouvali vtáhli s kolegou Papouškem posluchače do minulosti ne tak vzdálené, a přesto již seriózně uchopitelné.
Svižnou chůzí jsme se po deseti minutách chůze ocitli před nechvalně proslulou Kobyliskou střelnicí. Zde jsem se snažil studentům vysvětlit specifika tohoto místa, a probrali jsme jisté rozdíly mezi tímto památníkem 2. světové války a jinými v Evropě. Jména oběti Heydrichiády, vypsaných na 35 panelech jsme prošli s tichou úctou, a když jsem studentům vysvětlil, že jde jen o zlomek obětí všech mrtvých v důsledku atentátu na Heydricha, okupace, tak byli velmi pohnuti. Kolega Papoušek se vyjádřil i k uměleckému ztvárnění tohoto pietního místa, a šli jsme dál.
Prošli jsme na druhou stranu čtyřproudé silnice, která přetíná tuto oblast mezi Prosekem a Kobylisy, prosmýkli se vědeckým městečkem, plným různých ústavů matematického a fyzikálního typu, také jedné známé budovy ministerstva vnitra a přírodou jsme sešli dolů ke známé „Heydrichově zatáčce“. Dnešní monstroźní soustava silnic samozřejmě překrývá kdysi relaitvně poklidnou venkovskou atmosféru, kterou toto místo kdysi mělo. I když „poklidnou“….. Jak se to vezme. I tenkrát tu panoval ruch automobilový i tramvajový. Nicméně oproti dnešku je to samozřejmě „jiná liga“.
Nad slavnou zatáčkou, v níž se podařilo našemu odboji zapsat do dějin, se již 15 let tyčí kovové sousoší, které tvoří sloup a na něm tři postavy, reprezentující operaci Anthropoid. Dva muži v leteckých kombinézách a jeden v civilních šatech, ukazují spolupráci našich výsadkářů s domácím odbojem. Pod tímto monumentálním dílem najdeme také jakousi orientační budku s plánky a charakteristikami celé akce.
O kousek výše jsme se potom věnovali murálu, který vznikl před dvěma lety. Kdy byla k osmdesátému výročí atentátu vytvořen „na objednávku“ street-artovými umělci v podstatě komiks, který ukazuje cestu k atentátu a jeho důsledky. I zde nám kolega Papoušek pomohl porozumět výtvarným technikám. Dějinnou interpretaci jsem pomohl zajistit já.
Po opuštění této dnes rušné magistrály, jsme se posunuli k nemocnici Bulovka, kde jsme si uvědomili, jak rychlé pomoci se paradoxně dostalo R. Heydrichovi, a jak nejistá okolo něj byla situace celý týden mezi 27. květnem a 4. Červnem, kdy zemřel. Studenti pochopili, že prchající atentátníci považovali atentát za nevydařený a poněkud klesali na mysli. Zde jsem si dovolil soukromou odbočku, týkajících se mých libeňských příbuzných, kteří zažili během Heydrichiády a stanného práva třikrát razii v bytě, který je od místa atentátu vzdálen jen asi tři sta metrů. Jak brilantní němčina mojí prababičky zachránila život mého pradědy, resp. neproběhlo zatčení, ke kterému se schylovalo. A také jsem předložil příběh tohoto muže, se kterým si osud divně pohrál.
No a to jsme již scházeli parkem Na Košince ke Grabově vile, v níž během války sídlily oddíly Hitlerjugend. Právě zde přišel stejně nakonec můj pradědeček o život, jakožto občan, který se zapojil 5. 5. 1945 do pražského povstání a spolu s několika kamarády se pokusil tuto kadetku dobýt, a získat nějaké zbraně pro revoluční Prahu. Nalezl zde však smrt, když si ho našla kulka jednoho z fanatických mladíků. Studenti měli trochu slzy v očích, když si uvědomili, jak je smutné, když někdo zanechá dospívající dceru a batole doma, a aniž se pořádně rozloučil, už se nevrátí.
Přišlo ještě několik dalších zajímavých libeňských zastávek, a všem bylo zřejmé, že je Libeň opravdu zajímavá čtvrť. Tak například slavný Bílý dům, jedno z pracovišť Obecního úřadu Prahy 8, Secesní kostel sv. Vojtěcha, secesní sokolovna, Libeňský zámeček, a restaurace Svět spojená s Bohumilem Hrabalem. Všude jsme řekli nějaké historické, kunsthistorické i osobní pamětnické informace, a potom jsme již stanuli před školou, kde byla kdysi žačkou čtrnáctiletá hrdinka Jindřiška Nováková, která statečně odvezla zakrvácené kolo Jana Kubiše od Libeňské prodejny Baťa, a schovala jej. Byla za to popravena, a spolu s dalšími členy rodiny, kteří v rámci operace Anthropoid pomáhali, si zasluhuje nší nejvyšší úctu . Snažil jsem se studentům vysvětlit, že šlo opravdu o armádu často bezejmenných, neuvěřitelně odvážných lidí, kteří se jako podporovatelé parašutistů ocitli na popravišti, či minimálně prošli nějakými výslechy či vězněním.
Jen několik let staré umělecké dílo z roku na hřišti před touto školou je velmi dojemným ztvárněním jakéhosi kontrastu bezstarostnosti dětského světa a točícího se drtivého světa dospělých. Motiv kola, resp. kruhu je pochopitelný a srozumitelný.
Tak zase někdy na exkurzi……….
PhDr. Jaroslav Palas