(aneb, jak jsme skrze kulturu šířili slávu naší školy za jejími hranicemi)
I když je můj život prosycený neustálým přívalem zajímavých zážitků, tak jsou chvíle, které si člověk zapamatuje ještě zřetelněji. Po mnoha letech práce na různých aktivitách, které třeba nesouvisí přímo s výukou, ale patří ke kulturnímu životu našeho gymnázia, jsem měl možnost v úterý 21. 5. 2024 zažít přeci jen neobvyklou situaci, která se podaří asi jen jednou za kariéru.
Dva ze čtyř našich herců našeho malého „adhoc“ souboru právě odmaturovali, a místo aby šli zaslouženě slavit, dobrovolně nasedli do mého auta, a byli vezeni na Prahu 6, kde bylo domluveno, že vystoupí s naší hrou „Komu patří Jeruzalém ?“, kterou jsem napsal na konci loňského roku pro účely Čapkovského čtení.
Bylo to zvláštní ještě před půlhodinou jsem byl v roli „bohorovného“ zkoušejícího a nyní v roli ustaraného autora, režiséra a řidiče v jedné osobě, který veze kumštýře na vystoupení (šňůru :-).
Půlhodina v autě musela stačit na přepnutí z několikatýdenního učení a stresu na další soustředění a oživení půl roku starého textu. Mládenci mají můj velký obdiv. A to ještě třeba dodat, že byli ochotni se mezi obhajobami maturitních prací a zbytkem maturity dostavit do školy na naší jedinou zkoušku. Opravdu „klobouk dolů“.
V kulturním centru na Praze 6, kam jsme byli pozváni pořadateli festivalu Katolické teologické fakulty jsme se sešli v plné sestavě a ihned si museli zajistit zbytek technických záležitosti a začít zkoušet. Neměli jsme mnoho času. Pořadatelky již chtěli festival zahájit, takže jsme stihli pouze jednou projet naše čtyřicetiminutové představení a potom se jen modlit, zda to bude stačit.
A stačilo. Kluci se ukázali, jako neskuteční profíci, kteří dokáží v případě nutnosti i trochu zaimprovizovat, vylepšit některé scény vlastní iniciativou, apod. Zkrátka úspěch. Měl jsem radost, že nám po představení tleskali i gratulovali nejen někteří naši příbuzní a přátelé, kteří měli teprve nyní (na veřejnosti možnost tento kus vidět), ale mnoho starších neznámých lidí, takže bylo vidět, že se hra líbí i lidem mimo studentské kruhy.
A kdybychom chtěli s nadsázkou trochu parodovat žurnalistiku minulého režimu, mohlo by se s úsměvem říci „I malý kolektiv dokáže velké věci“
Takže Děkuji Adame
Děkuji Kryštofe
Děkuji Abdule
Děkuji Dane
Budete mi scházet jako studenti i jako herci.
Divadlu zdar a tomu hostivařskému zvláště PhDr. Jaroslav Palas